Spolek osadníků v osadě Karlov

HISTORIE OBCE KARLOV

První písemná zmínka o obci Karlov pochází z r. 1417, kdy Petr ze Sovince poukazuje své manželce Kateřině z Tvorkova ze svého podílu na hradě Sovinec, z vesnic Karlow, Paseka a Křížov, rovněž z podílu na lesích a mlýnu roční dávky ve výši 360 grošů ročně. Historie Karlova je vlastně součástí historie sovineckého panství. Na něm se v průběhu historie vystřídalo mnoho pánů a rodů. Koncem 14. století vlastnil hrad Sovinec starobylý moravský panský rod Hrutoviců – Pavlík ze Sovince, po jeho smrti synové Petr a Vok ze Sovince. Po smrti Voka přešlo panství na jeho syna Jaroslava ze Sovince. V r. 1475 se panství dostalo do rukou jeho poručníka Jana Heralta z Kunštátu. Před r. 1490 koupil panství Jan Pňovický ze Sovince. Za tohoto pána je poprvé v r. 1492 uveden český název obce – Karlov. V r. 1543 prodal jeho dědic Ješek Pňovický ze Sovince hrad Sovinec s celým panstvím Kryštofovi z Boskovic a Třebové (do zemských desek prodej zapsán až v r. 1545). Jeho vnuk Jan Černohorský z Boskovic a Třebové prodal sovinecké panství r. 1576 Vavřinci Ederovi ze Štiavnice, zástavnímu držiteli sousedního panství rabštejnsko – janovického (do zemských desek vložen prodej r. 1578). V r. 1590 zdědila panství  Anna Ederovna ze Štiavnice, po svém sňatku r. 1592 vzala svého manžela Jana Kobylku z Kobylího v majetkové společenství. Ten po její smrti r. 1607 zdědil celé panství. Jan Kobylka z Kobylího byl horlivý luterán a vydal r. 1616 luteránský církevní řád pro panství. Pobělohorský vítěz císař Ferdinand II.ho sice omilostnil, panství Sovinec ale musel r. 1623 prodat císařskému bratru, arcivévodovi Karlovi z Lichtensteinů, biskupu vratislavskému a velmistru Řádu německých rytířů za 200.000 moravských zlatých. V Sovineckém urbáři z r. 1609 je uvedeno na Karlově 16 osadníků, z nich byl 1 celoláník, 2 byli půlláníci, 2 malí hospodáři, 1 domkař a 2 nájemci na obecním.

Během třicetileté války byla oblast vypleněna r. 1624 polským žoldnéřským vojskem. V r. 1643 byl Karlov obsazen Švédy a spolu se Sovincem zůstal obsazen i po Vestfálském míru (24.10.1648) až do 8.7.1650.  Matrika oblasti se začala vést v Pasece r. 1674. Nejstarší obecní pečeť pochází z. r. 1749 – nápis zněl DORF KARL a znakem byl žalud. Název obce se měnil – původně Carlow, popř. Carlov (1771), Karlsdorf (od r. 1798), Karle (od r. 1839). V r. 1790 bylo v Karlově 27 usedlostí a obec měla 157 obyvatel. Obyvatelé se živili zemědělstvím, okolní lesy jim poskytovaly dostatek dřeva, pálili dřevěné uhlí, dobývali smůlu a vyráběli kolomaz. Prováděli také čižbu (obec si vysloužila název Meisendorf pro čižbu sýkorek).  V šedesátých letech 18. stol. se začala těžit v několika lomech pokrývačská břidlice, během první světové války těžba ustala. Obnovena byla po skončení války, ovšem pouze v omezené míře, již nebyla taková poptávka. Za druhé světové války byla těžba břidlice znovu zastavena, později se břidlice štípala jen pro místní potřebu. V terénu jsou dodnes patrné zatopené prolákliny s odpadní haldičkou. Potřebné cihly si obyvatelé pálili sami v místním hliníku. Vápno bylo k dispozici v blízkém Sovinci. Velmi rozšířené tkalcovství zaniklo pravděpodobně před první světovou válkou.

Dne 1.7.1848 zrušil Moravský zemský sněm robotu. Dne 17.3. byl vydán prozatímní obecní zákon. Dosavadní patrimoniální správa (podle příslušnosti do určitého panství) byla nahrazena okresním hejtmanstvím. V r. 1848 byla Morava rozdělena do dvou krajů: Olomouckého a Brněnského. Kraje byly rozděleny na hejtmanství. Součástí Olomouckého kraje bylo Litovelské okresní hejtmanství (zřízeno r. 1849), které se dále dělilo na tři soudní okresy se sídly v Uničově, Litovli a Konici. Karlov přestal být součástí sovineckého panství, nejvyšší správní autoritou pro obyvatele se stal okresní hejtman soudního okresu Uničov. V r. 1909 byl soudní okres Uničov vyňat z Litovelského okresního hejtmanství a zařazen do Šternberského. Hlavním zaměstnáním zůstávalo zemědělství, v r. 1921 bylo v katastru 198 ha rolí, 29 ha lesa, 16 ha luk, 12 ha neplodné půdy, 5 ha pastvin a asi 2 ha zahrad. Hlavními plodinami bylo původně žito, oves a len, ten vytlačily později brambory. Velmi rozšířený byl chov husí a koz, dříve také ovcí. O zvelebení zemědělství pečoval od r. 1912 místní zemědělský spolek.

Stavba silnice

Největším přínosem pro obec byla výstavba silnice v letech 1912/1913 za starosty Johanna Sündermanna z usedlosti č. 5. Do té doby existovala jen špatná přístupová cesta pro přepravu povozy, přeprava ke mlýnu a pro přepravu mrtvých. Obec žádala sice již v r. 1905 o výstavbu silnice, ale marně. Projekt stál 1.135 korun 75 haléřů a byl v r. 1909 zaplacen. Ale stavba se uskutečnila teprve poté, co vyšší úředník správního úřadu ve Šternberku při náhodné kontrole zjistil špatný stav příjezdové cesty do obce. Dalším problémem byla ztráta projektu s mapou obce na vlastním úřadě. Obtížné bylo i vyjednávání s vlastníky potřebných pozemků. Konečně mohla být v r. 1912 stavba zahájena, prováděl ji stavitel Oskar Veht ze Šternberka. Dokončena byla v r. 1913. Náklady na vybudování dosáhly celkově 56.000,- korun. Z toho zaplatila vrchnost polovinu a tím poskytla základ. Celkové náklady na výkup pozemků nebyly příliš velké, protože nově budovaná cesta kopírovala starou příjezdovou cestu převážně po pozemcích obce. Tak obci nevznikly neočekávané vysoké dodatečné náklady. Přesto si obec vypůjčila 8.822,- korun od nových obyvatel a 3.000,- z pokladny obce Paseka.

Všeobecně o 1. světové válce a jejím následkům pro Karlov

Všeobecná mobilizace byla vyhlášena 31.7.1914, do služby v armádě narukovalo z Karlova celkově 35 mužů a chlapců od 18 do 50 let. Částečně přímo na frontu, několik jako záloha, někteří ke strážní službě nebo na práce ve válečné zóně. Tak měl např. Franz Schenk ve válce 5 synů, Johann Neumann 4, rodina Gut 3, Halbrot 2, Jurinka 2. Předpokládala se blesková válka, ale nastala bolestná doba. Již v srpnu byly požadovány po obcích, tedy i po Karlovu, dodávky obilí a dobytka, 21. září dodávky sena a slámy, 28. října požadovalo vojsko mouku, 1.12. dokonce brambory. Civilní obyvatelstvo trpělo nedostatkem potravin a životně důležitých potřeb. Od 25.2.1916 byly zavedeny potravinové lístky na chléb, cukr, tuk, rovněž karty na petrolej. Karlovu bylo přiděleno 54 karet. Kronika uvádí, že v Karlově byly evidovány k 3.4.1917 už jen 4 statky. Dostavilo se všeobecné vyčerpání, v dubnu 1918 byl příděl chleba omezen na 1,8 kg na 14 dní. Sbírka pro vojáky 27.2.1918 byla neúspěšná, i zámožní lidé už vyčerpali své zásoby. Válečné utrpení skončilo 11.11.1918, z Karlova padlo ve válce 11 mužů.

Důsledky 2. světové války pro Karlov

V říjnu 1938 se obec stala součástí Protektorátu Čechy a Morava. Obyvatelé se spolu domlouvali česky a německy a nedělila je žádná jazyková ani politická bariéra. Krutá 2. světová válka postihla celou Evropu. V r. 1945 se německé vojsko stáhlo k Uničovu, kde se 4.5. strhla bitva zakončená vítězstvím Rudé armády pod velením generála Žukova. Na základě Postupimské dohody a podle dekretu prezidenta republiky dr. E. Beneše č.28/45 bylo rozhodnuto, že Němci budou z pohraničí vystěhováni a jejich obce osídlí čeští a slovenští zemědělci, dělníci a živnostníci. Byl opět zřízen politický okres Šternberk a soudní okres Uničov. Karlov byl tedy součástí okresu Šternberk. Již v průběhu 2. pol. r. 1945 začali oblast (a tedy i Karlov) osídlovat noví obyvatelé z vnitrozemí. Usazovali se zde především Valaši, Hanáci, ale i Chorvaté a Volyňští Češi. Postupně zabírali usedlosti původních obyvatel německé národnosti, kteří byli v letech 1946 – 1947 postupně odsouváni do Německa. Dozor nad osídlováním měla Osídlovací komise ve Šternberku. Do obce byl vyslán komisař, který měl na starosti přidělování usedlostí. Noví obyvatelé získali domy, statky a živnosti do tzv. národní správy. Obsazení usedlosti nebylo definitivní, občas docházelo k obměnám i k drobným sporům. Němci pracovali jako zemědělští dělníci až do svého odsunu. Tak v r. 1945 bylo v Karlově evidováno 34 usedlostí a počet obyvatel stoupl na 300. Život tady byl těžký, proto noví osídlenci často brzy opouštěli své příděly a tak kronika uvádí, že v r. 1946 zde zůstalo 89 obyvatel. Obec měla samosprávu až do r. 1964, kdy byla sloučena s obcí Paseka.

Rodiny, které trvale osídlily Karlov: Kuběnovi, Bukovjanovi, Zobalovi, Rolinsovi, Trvalovi, Spáčilovi, Blinkovi, Růžičkovi, Foretovi, Sobkovi, Fábelovi, Kuchařovi, Trlicovi, Procházkovi, Žitníkovi, Dorňákovi, Kubínovi, Krampotovi, Havránkovi a Drozdovi.

Důležitou událostí pro obec bylo založení JZD v r. 1957, jehož prvním předsedou byl Ladislav Žitník. Protože mělo minimální výměru zemědělské půdy, bylo ještě téhož roku (1. října) sloučeno s družstvem v Horní Sukolomi. Pan Žitník byl zvolen skupinářem pro Karlov. O něco později bylo připojeno k JZD v Boleluci. A když bylo toto JZD sloučeno s JZD Rozkvět se sídlem v Dubu na Moravě, stalo se i místní JZD jeho součástí. Zdejší pastviny byly využívány především pro odchov mladého dobytka a pro zajištění krmiva pro tento dobytek, pěstovaly se zde i brambory. Hospodařilo se na výměře 161,23 ha zemědělské půdy, z toho bylo 161,23 ha orné půdy.

V r. 1951 bylo vybudováno osvětlení obce, byl zaveden telefon, na návsi byl vyhlouben rybník. Předseda MNV pan Pospíšil se pokusil zajistit zásobování obyvatel, ve staré škole byl otevřen obchod. Ten byl k lítosti obyvatel dvakrát vykraden, pro velkou ztrátu byl po necelém roce uzavřen. Zásobování obce později zajišťovala pojízdná prodejna.

V průběhu správní reformy v r. 1960 připadl Karlov k okresu Olomouc. V r. 1964 následovalo sloučení s obcí Paseka. Stálí obyvatelé se postupně stěhovali do větších obcí a do měst, většina chalup tak začala sloužit pro rekreaci. Jako první počátkem roku 1964 zakoupili chalupu č.5 Frömelovi, následovali Kaštilovi, Bábkovi, Žižkovi, Dopitovi, Závodní, Šťastní, Fialovi, Novákovi. Ze starousedlíků bydlely v obci jen následující rodiny: Blinkova, Schneidrova, Žitníkova, Sobkova a p. Fábl. Počátkem roku 1969 byl zpracován plán zástavby rekreační oblasti v osadě Karlov tehdejším vedoucím odboru výstavby ONV v Olomouci ing. arch. Františkem Richtrem. Tato studie stanovila, že chatová zástavba bude charakterem odpovídat stávající zástavbě osady, tzn. chaty pouze se sedlovými střechami. První chatu vystavěl p. Jan Macek, nebyla však součástí zástavby, její stavba byla schválena až dodatečně. Rozhodnutím rady MNV Paseka ze dne 1.7.1969 byla manželům Karlu a Ludmile Hartlovým z Uničova, jako prvním zájemcům, přidělena parcela č. 233/20. V I. etapě probíhala výstavba na levém břehu potoka. Cesty, jak příjezdová, tak i v obci, byly prašné, neudržované, veřejné osvětlení nefungovalo. Byl také nedostatek pitné vody, jediným zdrojem pro dolní konec byla studánka u chalupy p. Schneidra. Předsedou 1. osadního výboru se stal v r. 1969 Alexandr Fiala.

II. etapa výstavby rekreačních chat proběhla v letech 1976 – 1977.

Nový osadní výbor byl zvolen 11.12.1976 a měl 8 členů:

předseda      PhDr. Jan Geschwinder,
tajemník       Jan Myslín,
pokladník     Alexandr Fiala     
členové:       František Daněk, Antonín Ištván, Václav Kumšta, Rostislav Obrtel, Milan Pospíšil.

Byly zahájeny práce na zřízení přípojky elektrického proudu. Vypracovaná dokumentace stanovila podíl každého osadníka, který se hodlá připojit na elektrickou síť – 2.800,- Kč a 70 brigádnických hodin. Celá akce Z „Elektrifikace chatové osady Karlov“ byla ukončena 15.12. 1977. Hodnota vybudovaného vedení vysokého napětí byla 72.800,- Kč, finanční podíl na vybudování přípojek činil 57.364,- Kč. Koncem 70. let postavili nadšenci v Karlově první kotvičkový vlek na severním svahu, měl sotva 200 m. O vybudování první sjezdovky na Olomoucku se zasloužili především Vladimír Müller a Antonín Kryl se svými kamarády.

Ale život to není jen práce, osadníci společně organizovali celou řadu akcí – začala tradice Dne dětí, která trvá dodnes. Příjemnou akcí pro rodiče byl Ples chalupářů a osadníků, 1. ročník se konal 27. ledna 1978. Organizace se ujali: Janáčková Eva, Novotná Vlasta, Řeháková Helena a Hartl Jan. Pro velký úspěch proběhlo 12 ročníků. V létě roku 1979 chalupáři a osadníci se rozhodli opravit dominantu obce – kostel dostal nové venkovní a vnitřní omítky a novou střechu, práce byly provedeny brigádnicky, bez jakýchkoliv nároků.

Dne 7.10.2013 byly zahájeny práce na opravě místních komunikací, vybudování příkopů podél cest, na úpravě rybníčku a na řešení vodního toku obcí. Dílo bylo ukončeno 25.4.2014 osazením dopravního značení. Investice zhruba 500.000,- Kč byla financována z prostředků EU prostřednictvím Programu rozvoje venkova.

V létě r. 2015 investoval Obecní úřad v Pasece do opravy kostela, který je jedinou dominantou osady. Karlov se změnil k nepoznání v upravenou osadu uprostřed nádherné přírody.

HORNICTVÍ – LOŽISKA RUD BAREVNÝCH A DRAHÝCH KOVŮ

Keltské povrchové rýžování zlata se klade do období kolem roku 100 př. Kr., zčásti je překryto haldičkami po rýžování ve středověku.

V dokumentech se vyskytují i zmínky o hornické činnosti Suebů (východogermánské etnikum, které k nám přišlo z oblasti Baltského moře), byli vyspělými hutníky, kováři i šperkaři. Přítomnost germánského etnika prokazují četné severomoravské a slezské nálezy římských mincí z 1.-3. stol. po Kr. na trasách starověkých cest.

V raném středověku ovládli region po jižní svahy Nízkého Jeseníku slovanští Holasici. Nevelký kmen byl pravděpodobně závislý na Velké Moravě, poplatky odváděli částečně i ve zlatě a stříbře. Relativní přelidnění nížin vyvolalo přesun skupin mladých bezzemků do vyšších, méně úrodných poloh, kde zakládali nové zemědělské osady. Nejstarší informace o středověkém získávání zlata v regionu pochází z 1.pol. 13. stol. Rolníci hloubili rýhy v podloží sídliště a prokopali se nepravou spraší až na zlatonosný štěrčík.  Získaný materiál promývali na okraji sídliště, kde zanechali i zbytek vyrýžovaného materiálu. Evidentní souvislost se „zlatou horečkou“ na Uničovsku dokládá listina markraběte Přemysla z roku 1234, jenž povoluje těžbu. Prostorem dolů procházela prastará Rešovská cesta, jež sloužila k dopravě rudy či hutnických polotovarů do Šternberka, Olomouce a Uničova. Rozkvět ukončily války moravských markrabat (1381–1402). Husitské války (1419-34) tristní stav prodloužily.

Po roce 1533 nechal Jan Pňovský ze Sovince hledat žíly drahých kovů, avšak bezvýsledně a získávání stříbra a zlata v druhé polovině století téměř vymizelo.

O nový vzestup se zasloužili Ederové ze Štiavnice , zástavní držitelé panství rabštejnsko-janovického. Poslednímu z Ederů Vavřinci císař Rudolf II. zástavu nepotvrdil, a proto zástavník Vavřinec Eder ze Štiavnice koupil rudné doly sovinecké panství do svého vlastnictví od Jana z Boskovic v r.1575  , do zemských desek byl prodej zapsán až v r.1578.

Zázemí dolů tvořila sídliště panství, jež dodávala potraviny i řemeslné výrobky. Vesničané si přivydělávali pálením dřevěného uhlí, dopravou či prací v lese a uhlíři s dřevaři byli na dolech přímo závislí. Po roce 1560 již nedokázala zastavit úpadek stříbrných dolů ani pomoc císaře. Těžba zcela končí po Bílé hoře (kolem r.1623).Zásoby zlata a drahých kovů na Sovinecku jsou stále zahrnuty do hmotných rezerv státu.

V oblasti probíhala později těžba břidlice, započala pravděpodobně již koncem 18.stol. Během první světové války těžba ustala, ale po skončení války byla opět obnovena. Ovšem pouze v omezené míře. Za druhé světové války byla těžba břidlice znovu zastavena, později se břidlice štípala jen pro místní potřebu. V terénu jsou dodnes patrné lůmky s haldičkou, většinou zatopené.

Značení hranic pozemků

Ještě za třicetileté války (1618 – 1648) vládl totiž poměrně velký chaos v právních vztazích na panství Sovinec. Toho obyvatelé obcí často využívali, aby posouvali hranice svých pozemků. Proto byly značky hranic kontrolovány v určitých společně stanovených časových úsecích. Úředně potom každých 10 let byly značky hranic osazeny hraničními kameny a hraničními stromy, posunuté hraniční kameny byly přemístěny zpět na své stanoviště. Tohoto „hraničního vypořádání“ se účastnili všichni obyvatelé obce. Tím bylo zajištěno, že byla přesně známa obecní výměra. Pamětní kniha Sovineckého panství uvádí, že se takové stanovení hranic na Karlově konalo v r.1669. Komisi předsedal německý místodržící Johann Adolf Rau, vrchní správce na hradě Sovinec. Lesní správce Hans Schaffer přesně zaznamenal označení hranic. Kde to bylo nutné, byl osazen nový hraniční kámen nebo zasazen nový strom. Bylo zvykem, že se vždy vybral jeden chlapec, který vytyčil hranici a osadil kámen. Potom převzal od tesaře dřevěnou palici a 3x poklepal na zadní stranu kamene. Za to dostal chlapec stříbrný groš. Jména „hraničářů“ se potom zaznamenala do listin a tak byla známa i pro budoucnost.